Prázdniny začínají, a to neznamená nic jiného, než nabrat opět směr Korsika.
Využíváme dvou dnů státních svátků a spolu s dalšími desetitisíci našich spoluobčanů to hrneme přes Vídeň po dálnici na jih. U Grazu, kde se konečně odpojuje hlavní masa chorvatska-chtivých rekreantů se provoz na dálnici zklidňuje. Už není tak třeba dávat pozor na podřimující sváteční šoféry, pro něž je trasa do Chorvatska zjevně nad jejich síly, mezi nimiž zuřivě kličkují „ostřílení“ borci s SPZ Prahy a Bratislavy. Pro některé právě odbočka u Grazu, kde je třeba rychle reagovat na šipku směr Slowenien cesta končí v řetězové havárce. Borci z Prahy mají po zuřivém brždění nabouraný kufr a několik podřimujích šoférů pak předek auta.

Necháváme tento chaos za zády a frčíme po italských dálnicích směr Livorno. Zde v Itálii se jezdí rychle, ale tak nějak sportovně a nezáludně. Provoz je na sobotu velmi silný, ale bouračky žádné.
Trajekt má menší zpoždění, a tak v korsické Bastii přistáváme až přesně o půlnoci. Ještě rychle natankovat benzín u automatu (v noci benzinky na Korsice mají zavřeno a fungují pouze samoobslužné automaty na karty nebo hotovost) a pokračujeme nočním přejezdem přes horské sedlo Vizzavona do naší první lezecké oblasti.
Uff, po 1200km a 24hodinách na cestě uléháme do spacáků ve 3hod ráno u vstupu do kaňonu Richiusa.
Po pár hodinách spánku nás ráno budí banda dvaceti francouzských rekreantů, kteří si najali místního guida a podle jejich výbavy je jasné, že v kaňonu Richiusa nebude jen lezení, ale také kanyoning. My jsme letos výbavu na kanyoning nechali doma, škoda… Časem přijíždějí další zájemci, a tak to vypadá, že jsme napoprvé trefili celkem populární oblast, i když v noci to zde vypadalo značně opuštěně.

Po našich návštěvách Korsiky v minulých letech ( viz. články díl1, díl2, díl3, díl4 ) jsme pro tentokrát jako hlavní cíl zvolili již mnohokrát navštívenou oblast sedla Bavela, kde je tak obrovský potenciál cest, že ji nelze nikdy vynechat, a k tomu jsme pro prozkoumání něčeho nového přidali právě tuto menší sportovní oblast Richiusa, ideální pro krátké rozlezení.

Oblast Richiusa

Příjezd:

Pokud jedeme z přístavu v Bastii, pokračujeme zprvu po hlavní silnici podél V pobřeží, po 20km pak odbočíme do hor směr Corte (Ajaccio) po silnici č.193. Mineme známé Corte a pokračujeme do sedla Vizzavona. Ze sedla pak sjedeme ještě 10km do městečka Bocognanu. (pozor v letošním roce 2011 byl zprovozněn obchvat tohoto městečka, z kterého je třeba buď před nebo za Bocognanem odbočit). Uprostřed samotného Bocognana najdeme značenou odbočku směr kaňon Richiusa a po cca 2km dojedeme po uzounké asfaltce na její konec, kde na dvou menších hliněných parkovištích necháme auto (možnost nouzového přespání).

Nástup ke skalám:

Od parkoviště přes potok (mostek) a po značené cestě (dobře značeno několik rozcestí) směrem do kaňonu. Přímo u cesty v kaňonu se nachází první a nejoblíbenější sektor La source. 25min od parkoviště.

přístup ke skalám je velmi dobře označen - děti chodí doleva, dospěláci doprava	směrovky těsně před vstupem do kaňonu

Lezení:

V celé oblasti kaňonu Richiusa je 6 sektorů s jednodélkovými cestami, suverénně nejoblíbenější je hned ten zmíněný první La source, kde je 20 cest obtížnosti 4- 7a, převažují cesty v obtížnostech 5 – 6b. Cesty jsou až nepřiměřeně přejištěné, ale jak už je pro korsickou obtížnost typické, tak v těch šestkách si velmi dobře zalezete. Pro lepší lezce pak lze doporučit hornější sektor Les toits, kde je cca 10 cest obtížnosti 6b+ až 7a+. Zbývající sektory již nejsou tolik významné a trochu zarostlé.
V zadní části kaňonu pak jsou ještě 1-2 vícedélkové cesty, které jsme však pro nedostatek času neprozkoumávali.
Všechny sektory jsou otočeny na západ, takže hlavně v letních měsících je příjemné lezení přibližně do oběda, pak do stěn přichází slunce a tehdy je dobré lezení ukončit a jít se okoupat do blízké laguny u vstupu do samotného kaňonu Richiusa (10min kaňonem po stezce nad sektorem La source).

pod sektorem La source	Hanka v jedné z 6a+ cest

U laguny začíná také samotný kanyonig (ústí kaňonu se nadchází zleva). Potřebné je ale alespoň minimální vybavení, pozor také krátce po dešti – kaňon je velmi úzký a za většího množství vody nebezpečný….


Celá oblast Richiusa je tak vhodná na jedno, maximálně dvoudenní lezení  kombinované s kanyoningem a slouží především k rozlezení pro vážnější výstupy třeba v oblasti Bavela.


A právě do oblasti Bavela jsme se po několikadenním povalování na plážích mezi Ajacciem a Proprianem vypravili i my.
Tato oblast nám natolik učarovala, že i když jsme zde byli pokaždé v minulých letech, tak letos jsme zde chtěli strávit trochu více času než jindy.
V plánu jsme měli 2+2 lezecké dny a mezi nimi jeden odpočinkový. Na Bavele totiž není třeba cestu jen vylézt, ale především ji najít, což mnohdy znamená delší pochod v dost velkém vedru, následné probíjení se neprostupnou makií a pak teprve následuduje za odměnu lezení, často na nelidsky rozpálené skále (pokud si vyberete stěny na jižní straně, které jsou samozřejmě atraktivnější než ty na stinné severní …). Díky těmto podmínkám je lezení 2-3 dny po sobě asi maximem, po kterém přijde vhod odpočinek ve zdejších kouzelných vodních kaskádách, o kterých jsem podrobněji psal ve starších článcích.

Věž III Vacca , cesta Patrimonio 6a , 270m (5c,5b,5b,5c,6a,5b,4b,3b)

První den opouštíme už kolem šesté ráno jestě spící kemp v Zonze a o půl hodiny později parkujeme auto na prázdném parkovišti v sedle Bavela (za pár hodin zde nebude auto kde zaparkovat, až dorazí plážoví turisté od moře, aby se vyfotili v sedle s madonnou, dali pizzu a zase odjeli se válet k moři.).

Nástup:

Nástup není nikterak složitý, stoupá se na sever po žlutě značené alpské variantě trasy GR20 vedoucí do sedla Bocca di Ageddu (50min). V sedle již máme nádherný rozhled na věž I Acellu, vež II Arghjetu a také náš cíl věž III Vacca. Nad ním se tyčí ještě poslední vež IV Pargolu, kam míří většina výletníků ze sedla Bavela.

Ze sedla Bocca di Ageddu pokračujeme stále po trase GR20, která klesá traverzem pod věž II. Tu podejdeme, přelezeme skalní plotnu zajištěnou ocelovým fixním lanem a za tímto místem opustíme oficiální cestu GR20 a začneme sestupovat doprava dolů kaňonem k nástupu pod věž III (místy mužíci). (30min od sedla). V polovině sestupu kaňonem je u velké borovice mužík. Zde je ideální nechat všechny nepotřebné věci a dále scházet pouze v lezeckém (boty na scházení s sebou !!! cesta se neslaňuje), jinak by nás po výstupu čekal ještě sestup pro věci až dolů k nástupu. V tomto místě u borovice je také možnost do stěny natraverzovat po exponované polici ( obt II) na terasu uprostřed stěny, ze které začínají ještě další cesty. Cesta Patrimonio je však nejdelší a začíná pod touto terasou dole v kaňonu, kde má navíc 3 délky. Od borovice tedy ještě sestupujeme doprava přes skalní práh dolů do kaňonu, kde začátek cesty Patrimonio je označen velkým mužíkem. (od parkoviště cca 1:30 hod).



Výstup:

První délka je nikterak líbivé lezení v ostřejší , místy drolivé skále, částečně přes tafoni, pak vlevo spárou. Další dvě délky jsou již lehčí, ale v už pěkné kompaktní skále, které nás dovedou na již zmíněnou terasu. Jak je na této straně Bavely zvykem, je v oblasti sedla zdejší žula mírně zamešená, ale kompaktní a tření perfektní.

1.délka, za chvíli doleva do stinné spáry	Hanka v plotnách 2.délky
2.délka po lehkých plotnách	na terase v plovině stěny, dvě nejpěknější délky nad námi

Nad terasou pak následují dvě nejpěknější délky cesty, nejprve plotnová 5c a následně spáry připomínající Chamonix za 6a. Poslední 3 délky až na vrchol jsou již lehčí „hřebenovkou“ za 5b, 4b,3b. Zvláště v posledních dvou už nehledejte nějaké výraznější jištění, to ale není třeba a např. i z lezeček se dá přezout do pohodlnějších trekovek.

4.délka za 5c po krásných plotnách	5.délka nejtěžší místo cesty, spára 6a jako v Chamonix ...
5.délka - nad spárou pokračují parádní rajbasy	6.délka za 5b plotny a zase plotny
povinná procházka za 4b a 3b na vrchol za zády sedlo Bavela

Na konci cesty trochu kazí radost z výstupu fakt, že vrchol Věže III vlastně ani není vrchol (na rozdíl od veží I a II), či spíše stěnou. Z vrcholu totiž stačí slézt asi 20m a jste na sestupové cestě GR20, která kolem vrcholu prochází. Tím je dán i rychlý sestup po této turistické trase zpět k nástupu.

Nakonec musíme v odpoledním vedru absolvovat ještě návrat zpět na parkoviště v sedle Bavela.

Vybavení: lano 2x50m, sortiment smyček, 2-3 friendy střední velikosti, jinak je cesta standardně zajištěna nýty. Boty na sestup !, dostatek pití do stěny, cesta je otočena na JV a od rána do ní svítí slunce, které většinou zmírňuje stálý vítr.

Punta Biciartula,  cesta Alexandra 6a+, 220m (6a+,6a,6a+,6a,6a+, traverz,5b)


tato stěna je vlastně jakýmsi předskalím monumentální věže Punta Rossa tyčící se vysoko ve svahu a patřící spolu se stěnami Teglie Lisce a Punta Lunarda k jedné z dominant údolí v okolí kaňonů říček Polischeu a Purraraccia.

A zatímco na vyšší Punta Rossu vedou spíše těžší cesty obt. 6c-7a+, což ve stupnici na Bavele znamená již velmi těžké (ale krásné) lezení, tak na spodnější stěnu Punta Biciartula vedou zatím tři cesty z nichž nejlehčí je právě 6-ti délková cesta Alexandra 6a+. Druhé dvě jsou již těžší Celebration du Lezard 6c a Kalliste 7a+.
Všechny cesty vedou v superpevné kompaktní žule, která na rozdíl od cest na opačné straně údolí je jen minimálně zamešená. Jedinou nevýhodou je JV orientace stěny, takže v létě je třeba počítat s velikým vedrem při lezení.


Příjezd:
ze sedla Bavela  pokračujeme serpentinami sjezdem dolů směrem na Solenzaru. Jakmile zdoláme největší klesání a serpentiny a přejedeme úzký silniční most přes potok Renaju pokračujeme po silnici ještě asi 200m. Potom po levé straně hledejme malé křovinami zarostlé parkoviště (zbytek staré silnice), kde zaparkujeme. Pozn. Pokud dojedeme až k velikému šotolinovému parkovišti před říčkou Polischeu, tak jsme již přejeli a je třeba se vrátit.

Nástup:
přímo z parkoviště je třeba hledat mužíka, který ukazuje cestu uzounkou pěšinkou přímo do kopce zarostlého křovinami a makií. Zprvu strmě se propleteme stezkou křovinami, později přes zarostlé plotny a makii, pod již viditelnou stěnu (45min)

tradiční nástup na Bavele - úzká stezka skrz makii v horku

Lezení:
cesta Alexandra je první cestou v pravé části stěny (další dvě cesty se nastupují vlevo v kaňonu).
Cesta začíná u většího stromu (ideální stinné místo) a pokračuje přes plotny k prvnímu pásu převislých tafony dále do dalších ploten.
My jsme bohužel pro ohromné vedro (na stěně by se dali péct palačinky, neboť letos na Bavele vyjímečně nefoukalo ) a pro únavu z předchozího lezeckého dne cestu vzdali, pověsili pytel a z 1/3 stěny slanili. Takže jak přesně vypadá cesta dál nevím, ale celkově se stále jedná o fantastické lezení přes plotny a převislé tafony ve stálé obtížností 6a+. Po 5-ti délkách následuje traverz doleva a dolezová délka za 5b na vrchol.

pod nástupem cesty Alexandra	vpravo od nás krásné pohledy do stěn Punta di Corbu a Teglie Lisce, kde jsme lezli v minulých letech
první metry cesty	nad převislými tafony, v polovině 50m první délky

Sestup:
Z prvních délek se dá slanit, z vrcholu pak přechod do levé části stěny, kde je zřízeno slanění na 3 délky (40m, 45m 15m) a následně krátký návrat kaňonem vlevo.

Každopádně se chci někdy sem vrátit a tuto parádní cestu dolézt….

Vybavení: Lano 2x50m, sada smyček a friendů, dostatek vody, jinak je cesta dobře zajištěna nýty.

Orgi du San Petru, cesta Canistrelli 6a  150m (6a, 6a, 6a, 5b)


Sektor Orgi du San Petru se nachází na opačné severní straně údolí a tak trochu se krčí pod svým mohutným sousedem, známým vrcholem Tafunata di Paliri. Výhodou stěny je její poloha, kdy až do oběda je stěna ve stínu. Je zde cca 8 cest obtížnosti 6a až 7a, které vznikly v 80. a 90 letech a tomu občas odpovídá „kvalita“ jištění. Vyjímkou nejsou totální orezlé rakoviny nýtů a starší smyčky. Naštěstí do většiny cest bylo nedávno přidáno aspoň někde nové jištění. Tak jako u většiny cest na této straně údolí je zde také o trochu více mechu, ale rozhodně to není nic tragického a lze zde pěkně zalézt na cestách do 150m.

Příjezd:

Ze sedla Bavela opět sjíždíme serpentinami dolů ke kaskádám Polischeu. Tentokrát ale zhruba v polovině serpentin u usedlosti d'Arza (poznáme podle hojného výskytu polodivokých prasat, které se válejí podél silnice nebo přímo na ní k radosti projíždějících a fotících turistů) necháme auto.

Přístup:
V zatáčce pod usedlostí začíná vpravo vybagrovaná široká lesní cesta se závorou označená zákazem vjezdu. Jdeme touto cestou traverzem směřující pod vrchol Tafunata di Paliri. Stále mírně klesající cestou až do míst, kde cesta překračuje tekoucí potok San Petru, pak ještě dvě mírné zatáčky. V levé zatáčce, kde již stojíme pod stěnou Tafunata di Paliri je mužík, kde se odbočuje doprava do svahu. (pokud již začne cesta klesat dolů směrem ke kaňonu Vacca, tak jsme odbočku přešli.)
Zprvu hustým porostem, později nižší makií po mužíky dobře značené stezce pod již viditelnou stěnu (50min od auta)

za zatáčkou začíná nástup pod stěnu

místní guidi zákazy neřeší a neunavují se pěšími nástupy. Land rover je na Korsiku ideální vozidlo..

Lezení:

Cesta Canestrelli začíná uprostřed stěny a kopíruje pás ploten směřující k vrcholu. První délka je pěkné lezení v rajbasech po plotně zpočátku po rezavých nýtech později již novější jištění. Nenechat se zmást několika smyčkami určenými pro slanění, skutečný štand je o trochu výš. Druhá délka je zprvu pěkné lezení, v druhé polovině délky je skála trochu drolivá a zamešená, štand u smyček na stromě. Třetí délka je nejtěžší, nejprve pár těžších kroků v plotně doleva, pak následuje delikátní traverz po zamešené plotně doprava do spárek, jištění staršího data, v nejtěžším místě je naštěstí vyměněn nový nýt. Díky nesmyslně umístěnému štandu u stromu místo na polici nad ním, v tomto nejtěžším místě lano už ukrutně táhne a kroky se mi zdály nějak těžší než uvedené 6a. Poslední délka je již lehčí, ale méně zajištěná 5b.
Sestup slaněním vedlejší cestou Bon Pied Bon Ceil vedoucí koutem.

1.délka	Hanka v plotnách 1.délky
2.délka, trochu se to drolí, staré jištění a zlehka mech, to nejtěžší však přijde až v 3.délce ...	slanění vedlejší cestou

Vybavení:

2x50m lano, sada smyček, 2-3 friendy střední a menší velikosti.

Punta Macao, cesta Aioli bar 6a+ , 100m

sektor Punta Macau najdeme přímo v sedle Bavela, vpravo od jednodélkových cvičných stěn. Je ideální pro svou výšku a snadný přístup jako seznámení s lezením na Bavele nebo jako poslední dorážka pro již unavené (náš případ).

Přístup:
Z parkoviště na Bavele doleva po žlutě značené turistické GR20, ale hned po průchodu lesem, kdy stezka začne stoupat k jednodélkovým sektorům uhneme z cesty doprava a po stezce projdeme pod sektorem Pilastru di Alba a stále doprava po mužících doprava pod stěnu Punta Macao. (20min od parkoviště).

Lezení:
Stěnou vedou dvě třídélkové cesty, Occitanista 6a a Aoli bar 6a+. Pěknější je levá Occitanista, ale tu nám obsadili dva španěláci (mimochodem jediní lidé, které jsme ve vícedélkovkách za celou dobu potkali) a tak na nás zbyla pravá Aoli bar.

První délka spárou a přes tafoni, druhá tafoni později pěkné lezení po plotně, poslední povinné 5c na vrchol.

Slanění cestou.

nástup pod stěnu Punta Macao	1.délka 6a+
přes tafoni 2.délky	konec 2.délky
ve 2.délce	Hanka na vrcholu, v pozadí veže IV-VI

Vybavení:
2x50m lano, sada smyček.

z cesty je pěkný výhled na mumraj turistů v sedle nebo na celou oblast kaskád Polischeu.

A tím jsme dali našim tělům pořádně zabrat a mohli tak odjet z Bavely k moři na parádní pláže na JZ pobřeží. Každopádně další lezecké cíle už máme vyhlédnuté…

brzy ráno, pod sedlem Bavela, z mlhy leze Punta di Corbu a Teglie Lisce

rčení "Mít se jako prase v žitě" je zde přejmenováno na "Mít se jako prase na Korsice" - polodivoká prasátka focená turisty u usedlosti Arva čekají až na ně přijde řada v jídelním lístku hospod na sedle Bavela ...

a zde "Mít se jako horolezec na Korsice" - po lezení chutná vynikající krabicové víno Fuimicoli

...tak zase za rok Korsiko ....