Letošní lezecká dovolená byla docela zvláštní, co bylo naplánováno se nám nepodařilo uskutečnit, skoro jsme odjeli bez jediného vrcholu, skoro.. Nápad podívat se do národního parku Écrins v jihovýchodní Francii se urodil minulý rok, podívali jsme se tam až letos na konci července. Počasí podle předpovědi nemělo být nejhorší, občasné přeháňky odpoledne ve vyšších polohách. Jedeme!

S výhledem na nekonečnou šestnácti hodinovou jízdu zaskládaným autem si beru do kapsy několik ibuprofenů jako zbraň na bolavou zadnici. Naše spanilá jízda končí v solidní zácpě na D1 kousek za Brnem. České dálnice.. Cestujeme přes Prahu, Plzeň, Norimberk, pod Mannheimem otáčíme na jih a přes Basilej, Bern a Ženevu konečně do Grenoblu, přijíždíme okolo půlnoci. Noční kličkovaná po serpentinách pod Alpe-d’Huez a Col du Galibier nás sice vyděsila, ale bylo to příjemnější než ve dne.

První výlet byl v oblasti okolo Barre des Écrins ( 4102 m.n.m. ). Dá se dojet až k chatě ref. Cézanne ( 1874 m.n.m. ), která je nejzazším bodem kde se dá dojet autem. Až tam budete, stavte se v refugiu na pivo, pracuje tam velice příjemná Češka. Snažil jsem se anglicky domluvit s chatařem kam jdeme a do kdy o nás nemusí mít strach, úplně mě vykolejila, když na mě začala mluvit česky. Hodili jsme na záda krysy a kolem oběda vyráželi směrem ledovec Glacier Noir s cílem v bivaku Balmes de Francois-Blanc ve výšce 2445 m.n.m.
Byli jsme plní elánu a nadšení, diskutovali jsme kudy to tak asi půjde, kudy ne. Našli jsme si krásný obývák s mokrou podlahou, nízkým stropem a kamenitou předsíňo-kuchyní. Francouzské okna bohužel chyběly ve výbavě, zato jsme našli erární nůž, jednu dětskou rukavici, zrezavělou plechovku a nahnilé kopýtko od kamzíka.

Do večera nebylo co dělat, tudíž jsme šli obhlédnout nástup na aklimatizační turů na Pic Coolidge 3775 m.n.m., kterou jsme chtěli podniknout východním hřebenem ( Arete E, AD, II, 4b, no bolts ) s nástupem vysněženým kuloárem. Zbytek večera se nesl ve znamení vaření, žraní, Krušovic, chození pro vodu, vaření, žraní, Krušovic..

U vedlejšího kamene se utábořili kluci z polska, měli v plánu jižní pilíř na Barre des Écrins. Trošku jsme poklábosili, srovnali plány a popřáli jim hodně štěstí s tím, že je budeme celý den z protější stěny pozorovat ( další den jsme brzo odpoledne ze stěny pozorovali jak pšonci balí věci u bivaku a velice pomalu odchází, já si myslím že jsem dopoledne slyšel padat nějaké kameny a poté lidský řev, příbližně z jižního pilíře Barre. Petrovi se zdálo že jeden pšonk kulhal.. ). Pozdě k večeru dorazili dva frantíci, docela vyřízení. Vyšlápli Bonatiho cestou na Pic Coolidge, což bylo několik stovek výškových metrů strmým sněhovým polem. Varovali nás před výskytem vodního  ledu ve vyšších partiích Coolidge. Když jsme jim sdělovali náš plán, tvářili se divně, když jsme se ptali na schůdnost Bonatiho cesty s naším vybavením, tvářili se ještě divněji.. Hned teď říkám, mělo nás to trochu varovat ( poprvé )..

Vstáváme 4:30. Po snídani a ranní toaletě nastupujeme do kuloáru v 6:30. V tu chvíli nám to moc pozdě nepřijde. Později bych si za to nejraději sám sobě naplácal.. Výstup kuloárem jde krásně do doby než dojde sníh.. Zvládli jsme po sněhu třetinu ze zhruba 600 výškových metrů na hřeben.

Jsme nuceni uhnout na skálu. Kuloár šel první Petr, první délku na skále vytahuju já, štand hledám obtížně, nakonec dvě pofiderní skobky za drolivý lupen. Na zrušení štandu mi stačila ruka, kladivem bych to rozsypal. Tohle nás mělo znovu varovat ( podruhé ). Následující délky jsou jako procházka kamenolomem, příkrým kamenolomem. Dva kroky nahoru, skluz po suti, dva nahoru, jeden dolů, skluz po suti.. O jištění se nedá mluvit. Po třech délkách v štěrkovém marastu štanduju za dva vklíněnce a kamaráda ve spáře. Říkal jsem si, jaký krásný koutek jsem si to našel, nádhera. Chvíli šilháme na staré stopy ve zbytcích sněhu v kuloáru po levé straně. Vedení převzal Petr a hrabal se položeným rozbitým koutem dál vzhůru. V tu chvíli jsem začal pochybovat o krásách štandu v položeném koutu, všechno co padalo z vrchu směřovalo rovnou na mě. V této chvíli se sluší poděkovat panu Deuterovi za řádně vypolstrované ramení popruhy. Kamení jsem pochytal docela dost, při jedné kamenné lavince jsem se docela bál a proklínal Petra. Poslední kapkou se stal kámen o velikosti pěsti, který si to svištěl doleva, doprava, doleva, doprava, doleva a do hlavy. Dosvištěl mi lehce nad čelo, pár sekund jsem viděl černě a pak rozmazaně. Tak to teda ne! Kašlu na to! Zrušil jsem štand, Petr se pořád sápal na prvním a já jsem utíkal do strany, pryč z koutu. Petr po pár minutách naštěstí zaštandoval, tak jsem se po dosypání posledních lavinek odvážil zpoza rohu nakouknout do koutu a upalovat nahoru. Pár metrů pod Petrem jsem byl pokárán, že lezu pomalu a že mám přidat, neboť dostává křeče do nohy, kterou drží šutr na němž štanduje. No, to nebudu komentovat J. Morálka byla v hnoji, možná ještě hlouběji. Jako mávnutím kouzelného proutku jsme se levým traverzem dostali do úplně jiného terénu. Následovaly délky v krásných položených III-IV plotnách. Natahovali jsme plných 60m a hráli na smyčkovanou.

Musím podotknout, že nám to docela trvalo. Výstup kuloárem za solidních podmínek byl na cca 3-5h. Byli jsme docela pozadu. Terén nebyl obtížný, byli bychom rychlejší bez jištění.

Ale upřímně se nám nechtělo, nevěděli jsme co nás čeká za dalším výšvihem, nevěděli jsme kam máme lézt. Takže jsme to táhli prostě nahoru. Pomalu jsme nabírali výšku, přes jedno sněhové pole jsme se dostali konečně na hřeben zhruba v 3000-3100 m.n.m. Byly dvě hodiny odpoledne a začalo pršet, pak začaly padat kroupy.. Strávili jsme možná hodinu a půl zalezlí pod balvanem. Ve čtyři hodiny odpoledne jsme řešili co dál. Po hřebeni to nešlo, bylo to jako chodit po haldě strusky a kamení, naprosto nestabilní, nechutné. Kousek jsme tedy slezli a přetraverzovali sněhové pole, poté následovalo opět několik délek v kamenolomu zpátky na hřeben.

V momentě kdy jsme se vyhoupli za terénní vlnu nám bylo jasné, že jsme skončili. Čekala nás rozbředlá sněhová kaše v tloušťce 20-30cm ve sklonu do 60°-70°. Důkladně jsme prostudovali mapu, která moc neodpovídala situaci kolem nás, protože tam kde měl být sníh nebylo po sněhu ani památky.
Bylo šest hodin večer. Byli jsme na polovině cesty na Pic Coolidge, daleko od sestupové normálky, dopředu nás čekaly strmé rozbředlé kaše sněhu s neschůdným hřebenem. Za námi byl neskutečně nepříjemný sestup rozbitým kuloárem a plotnami. Nezbylo nám nic než volat vrtulník. Každý jsme to zkoušeli několikrát, bohužel satelitní telefon jsme neměli. Co dodat, prostě jsme se otočili a šmatlali zpátky. V následujících hodinách jsem přišel k několika novým šedivým vlasům, umřelo mi pár mozkových buněk a nedivil bych se, kdyby mi v důsledku stresu klesla kvalita spermatu na nulu.

Štand za lokr, z ruky nebo půl-loďák spouštět prvo-dolů-lezce, který se snažil zakládat jištění jako o život, aby se druho-dolů-lezec tolik nebál. Takto jsme sestoupili na prostornou polici ve výšce kolem 2900 m.n.m ( další den až dolů ). Chvíli před dolezením na spací polici se přihnala mlha s deštíkem, tedy mrak, který na nás zaútočil zákeřně zespodu. Petr zkontroloval hodiny a pravil, že posledních deset výškových metrů jsme slézali hodinu. Viděli jsme sotva sami sebe. Police to byla přenádherná, prostorná. Uspořádali jsme tedy piknik ( jedna Corny a jeden Sojový řez ), hodili lana pod zadek a batohy za záda a těšili jsme se na krásnou noc.
Tady si musím rýpnout, vzal jsem si sebou péřovou bundu, kdyby bylo nejhůř. Petr si svoji péřovou vestu odmítl vzít, že prý je to zbytečné. No musím prozradit, že tahal nahoru pilník na mačky.. Spokojeně jsem si pochrupoval, bylo 8°C. Po půlnoci se začalo vyjasňovat, začaly zářit hvězdy a klesala teplota. Kolem druhé ranní klesla teplota na 2-4°C. To už jsem klepal kosu i v péřové bundě. Petra napadlo vytáhnout záchranné termofólie z lékárny, tak se zabalil. Já jsem to vydržel ještě asi hodinu, pak jsem vytáhl svoji. Po přečtení obalu jsem Petrovi oznámil, že se hodinu snaží zahřát zbytečně, protože má fólii na sobě špatnou stranou. Po malých opravách v ložnici a rozcvičce jsme se znovu zkroutili pod fólie. Docela to pomohlo, už nikdy nebudu chodit po horách bez termofólie. V noci padaly z Barre ( bylo přímo naproti nám přes údolí ) obrovské kamenné laviny. Hukot jako od helikoptéry, zřetelně jsme na dálku viděli jiskry od dopadajících kamenů. Laviny dopadaly v místě nástupu na jižní pilíř. Moc nám to na chuti zlézt jižní pilíř Barre nepřidalo. Zhruba od 5té hodiny ranní jsme zapnuli režim auto-defrost ( nad ránem klesla teplota pod nulu ) a lebedili jsme si na sluníčku. Sestupovat jsme začali kolem deváté hodiny.

Nejhorší nás ještě čekalo. Přes docela pohodové plotny jsme sestoupili na začátek hrůzostrašného kuloáru. Délku koutem ve které mě obstřelovaly kameny jsme raději proslaňovali, zůstala po nás jediná smyčka v celé stěně. Smyčka, no, spíš 5mm prusík, zavázaný kolem dunivého šutru, a ten měl docela ostré hrany. Já měl štěstí, že jsem slaňoval první, věděl jsem totiž kde jsem při výstupu měl štand, tak jsem ho jel udělat. Prusík byl pojištěn sešitou smycí. Tu ale Petr musel vzít dolů sebou a uvědomme si, že Petr váží o 20kg více než vychrtlík Víťa, takže 90kg Petr slaňoval za dunivý šutr, obhozený 5mm prusíkem. Moc nálady mu to nepřidalo, dle jeho vlastních slov ,,...já měl koule až v krku a prdelí by se mi nedostal ani mikrob ven či dovnitř..‘‘
To co následovalo se nedá moc popsat, každý horolezec by si to měl někdy zažít. Sestup suťoviskem, prokládaným vyhlazenýmí několikametrovými prahy rozpadající se skály. Rozhrabávání stěrku šťáradlem v zoufalé touze najít aspoň jeden zdravý ostrý kámen na smyčku nebo mikrovklíněnec. Krok dolů, skluz s tunou kamení, krok, skalní práh, mikrovklíněnec za mikrolokr, štand za hranu viklajícího se šutru smyčkou, která držela jenom do strany, aby nevypadla musel jsem si sednout do protitahu, načež Petr pokračoval do strany na kterou by ji vytáhl.. Zestárli jsme tam o pár let.. Na sněhu v kuloáru jsme si trošku oddechli a po nekonečném sestupu na raka ( pozadu ) jsme ve dvě hodiny odpoledne stáli v patě kuloáru na ledovci.

V bivaku jsme po sobě zametli stopy, pojedli trochu jídla a s naprostou nechutí k lezení utíkali dolů. Přiznávám, že jsme zbaběle utekli, měli jsme toho dost, fyzicky ale hlavně psychicky.

Dole v refugiu Cézanne jsme se stavili na slíbené pivo a nechali hrůzu za sebou..
Měli jsme za sebou celkem tři dny v horách, dvě noci, přes 2500 výškových metrů,  pošramocené sebevědomí a ani jeden vrchol. Odnesli jsme si pár šrámů ale hlavně zkušenosti a poučení. Nikdy nelézt cestu bez topa, nikdy nelézt cestu při špatných sněhových podmínkách které si samozřejmě je třeba zjistit dopředu. Chybami se člověk učí, naštěstí nás ty chyby nestály život.
A teď na odpočinkový den plný jídla do Grenoblu!

Víťa a Petr