Po propršeném červenci s postupně přibývajícími obavami vyhlížíme náš termín výjezdu do Alp, kdy opět chceme zdolat další se seznamu čtyřtisícovek. Koncem července se počasí v oblasti Mont Blancu totálně kazí a v horních polohách připadává nezvyklých až 70cm nového sněhu.
Teprve v prvním týdnu srpna se počasí uklidňuje a vypadá to, že aspoň na chvíli bude konečně pěkně – vyrážíme.

Polovina prázdnin je pro cestování přes Evropu ta nejméně vhodná, protože polovině Německa začínají prázdniny. Máme kliku, že trasa do Alp vede naštěstí opačným směrem, než kolony aut  směřující na jih k moři (později se dozvídáme, že onu sobotu se Rakousku u Tauernských tunelů vytvořila až 60km dlouhá stojící zácpa.)
Po 14 hodinách za volantem dojíždíme večer do ospalého Courmayeru na italské jižní straně Mont Blancu. Je poznat, že počasí zde nebylo nic moc, v nám známém kempu na konci údolí Val Veny je minimum lidí. Teď je již italské azuro a i předpověď na příští dny je příznivá.
Druhý den brzy ráno vyrážíme na náš první „aklimatizační“ kopec – Aiguille Bionassay 4052mnm.

Aiguille Bionnassay 4052mnm.

Už když jsme během jízdy autem volali na chatu Durier s žádostí o rezervaci noclehu, tak  nás chatařka poté, co zjistila, že chceme na chatu přijít od Itálie po ledovci Miage, varovala, že je to „very, very long way“.  A jak se později ukázalo – chataři mají (skoro) vždy pravdu.

Autem dojedeme úzkou asfaltkou až na konec údolí Val Veny do míst, kde je na silnici závora. Zde necháme po straně zaparkované auto (zákazy parkování podél silnice platí pouze po most přes potok, na posledním úseku mezi mostem a závorou je parkování povolené).

cestou k jezeru Combal	pod morénou ledovce Miage, v dáli jižní hřeben na vrchol Bionassay

Spolu s dalšími turisty, kteří chodí pouze na kratší výlet k jezeru Combal  pokračujeme za závorou po stoupající asfaltce, která se po cca 2km změní na šotolinovou cestu vedoucí kolem potoka až do míst, kde se cesta rozdvojuje. Doleva přes most  vede na chatu Elisabetta, my se však dáme doprava, později kolem rozestavěné chaty – bufetu ( v roce 2011 v rekonstrukci) vystoupáme značenou stezkou na vrchol morény ledovce Miage.
Před námi se otevře do dáli se táhnoucí ledovec Miage, který má něco okolo 8km a nám se poprvé vybaví chatařčino varování o „very long way ..“. Slovo ledovec však v těchto místech není úplně přesným označením, protože celých 8km je ledovec v podstatě jedna obrovská řeka různě poskládaných kamenů. Výstup je tak možné přirovnat k jednomu dni práce v kamenolomu.

nekonečná suť ledovce Miage	v závěru ledovce Miage, v dáli pak přes špinavou sněhovou stěnu doprava

Z počátku je výhodnější postupovat vlevo po hliněném hřebínku po levé straně ledovce (ve směru výstupu), ušetříme tak trochu času oproti trase středem ledovce, kde je trasa značena místy mužíky nebo žlutými tečkami na kamenech. V místech, kde hřebínek končí, už musíme sejít na ledovec a následně natraverzujeme do středu ledovce, kudy vede vyvýšená kamenitá moréna, kde je mužíky značená obstojná trasa. Následně se cca 2-3 hod probíjíme kamenitým ledovcem k jeho konci. Mineme šipku označující odbočku na chatu Gonela (což je trasa tzv. italské normálky na Mont Blanc) a stále stoupáme ledovcem vzhůru. V místech, kde kamení končí  a začíná led,  je dobré se  navázat na lano, protože v závěru ledovce jsou již docela velké trhliny.

vyznačená trasa výstupu do sedla Col de Miage, kde je chata Durier foto: Jája

V místě, kde ledovec uhýbá doprava, pokračujeme přímo do strmějšího svahu (okrajová trhlina) a následně hned traverzujeme doprava ke kamennému žebru do míst , kde začíná kamenito – sněhový žleb. Tento traverz nad ledovcem je jedním z ne příliš bezpečných míst výstupu, neboť v odpoledních hodinách se do jižní kamenité stěny nad námi opírá slunce a z výše nad námi vypadává velké množství kamenných nebezpečných lavinek. Však také celý traverz má nepříjemnou černou barvu od popadané sutě.

v závěru ledovce Miage	v traverzu horního sněhového svahu

Po traverzu nastoupíme do skalnato- sněhového žlabu a jím vzhůru (několik málo delikátních míst, obt. II, často mokré, zaledněné) do sedýlka na okraji závěrečného sněhového svahu. Pokud jste si mysleli (tak jako my), že nejhorší místa s padajícím kamením již máte za sebou, a teď již zbývá jen závěrečný sněhový svah do sedla k chatě, tak jste na omylu. Právě tento poslední úsek po sněhu je odpoledne téměř v pravidelných minutových intervalech zasypáván kamennými sprškami, pocházející z rozlámaných skal na hřebeni. Především břidlicové placáky velikostí a pohybem připomínající kotouče cirkulárky pravidelně vymetají celou levou část svahu. Opravdu velmi motivující podívaná při svačině v sedýlku před závěrečným výstupem. Poté, co si nastudujete „jízdní řád“ těchto kamenných lavinek to chce rychle vyrazit a v co nejkratším čase natraverzovat do pravé části svahu a pak přímo doprava nahoru , kde je již bezpečněji. I tak jedna z „cirkulárek“ prosvištěla mezi prvním Davidem a druhým na laně Jájou… Závěr výstupu je docela strmý (cca 45st.) a expozice s ledovcem Miage pod nohami úchvatná.. Po překonání svahu již mírněji do sedla k chatě.
Od parkoviště na chatu Durier 6-8 hod., ledovcové vybavení nutné.

Celkově lze říci, že přístup na chatu Durier z italské strany přes ledovec Miage je velmi zdlouhavý a závěrečná část do sedla i dost nebezpečná díky padajícím kamenům. Z těchto důvodů není tento nástup příliš používaný a drtivá většina lidí přichází na chatu Durier z opačné francouzské strany.

Chata Durier 3358mnm

horské WC s výhledem, při příchodu k budce hlavně nazakopnout..

je docelá malá plechová chata v sedle pod J hřebenem Aiguille Bionassay. Má kapacitu 18 postelí a v letním období je obhospodařovaná, tzn.,  že zde dostanete i polopenzi. Vzhledem k omezené kapacitě je nezbytné si nocleh předem rezervovat. V jediné místnosti je na poschodí rozmístěno všech 18 posteli, před nimi je jeden menší stůl pro 8 osob, kde se na etapy večeří a snídá. Správce (v našem případě sympatická mladá Francouzska ), vaří ve vedlejší malé kuchyňce a spí spolu s hosty (nebrat doslova..). Na chatě není přístupná voda, tu je třeba kupovat balenou nebo koupit ráno uvařený čaj.
Díky poloze chaty lze večer pozorovat až do pozdních večerních hodin nádherný západ slunce, pak následuje krátká nepříliš komfortní noc.

Výstup na Aiguille Bionnassay 4052mnm

Ráno vstáváme jako první ve 03.00 hod, rychlá snídaně, kdy se snažíme nevzbudit ostatní, a ve 04.00 hod vyrážíme do tmy. Je chladno, v našlápnuté stopě první metry rychle ubíhají. Ještě za svitu čelovek zdoláváme první skalnatou pasáž, kde je lehké lezení obt. I-II a pochvalujeme si , jak to pěkně utíká.

Martin časně ráno (04.00 hod) na hřebenu  v první třetině výstupu

Pak následuje kratší exponovaný sněhový hřebínek a na jeho konci stojíme pod  nepříjemně vypadajícím skalním prahem. Včera od chaty jsme jej viděli a ujišťovali se, že přes něj to přece určitě nepovede. Mýlili jsme se. Nejedná se o nic hrozného, ale přeci jen při obtížnosti PD+ jsme takové lezení nečekali. V mačkách a na krátkém laně lezeme současně, jištění žádné, občas jen přehodit nějaký ten hrot. Za námi lezoucí Taliáni přeci jen zpomalují, jak se snaží jistit a zřizovat štandy. V jednom místě docela bloudím, a tak se rázem z obtížnosti III, stává varianta za V, naštěstí po chvíli opět chytáme ten správný směr. Lezení je v pevné skále, expozice na obě strany slušná.  V horní části míjíme jediný štand, v závěru pak místo lezení  volíme variantu přes strmý sníh.  Na konci skalního prahu konstatujeme, že jestli toto bylo PD –čko, tak už jsme rozhodně lezli lehčí AD-čka.

lezení na druhém skalním prahu za ranního rozbřesku	Martin zdolává poslední metry strmého svahu pod vrcholem

Poslední úsek je strmější sněhový svah a převěj na vrchol. Zde nás definitivně předbíhají natrénovaní Taliáni (podle výbavy v zimě  skialpinisté), kteří na rozdíl od nás nedostatkem aklimatizace rozhodně netrpí. I tak dorážíme na vrchol přesně v 7hod. Tak brzo jsme na vrcholu už dlouho nebyli.

Chata Durier – vrchol Aig. Bionassay 700mH, 3-4 hod, J hřeben obt. PD+ sněhový hřeben, s dvěma skalními prahy obt. II-III. Ledovcové vybavení lano 50m , smyčky, event. 1-2 friendy, helma.

někdo v 7hod ráno vstává do práce, jiný stojí na vrcholu Aig. Bionnassay 4052m

Vzhledem k popisovanému nebezpečnému nástupu na chatu Durier jsme se rozhodli (i na radu chatařky) nesestupovat stejnou cestou, ale pokračovat dále po V hřebeni směrem k Dome du Gouter a následně sestoupit přes tzv.“ italskou normálku“ přes chatu Gonela zpět na ledovec Miage.
Tato strana Aiguille Bionassay spolu s exponovaným hřebenem jistě přitahuje pozornost každého horolezce pokoušejícího se zdolat nejvyšší evropský vrchol Mont Blanc přes chatu Gouter, kudy vede nejlehčí výstup na Mont Blanc, protože během výstupu je vrchol Aig. Bionassay po pravé ruce jako na dlani. Pamatuji se, že kdysi před 10 lety, když jsem spolu s dalšími stovkami zájemců stoupal přes chatu Gouter na Mont Blanc, tak jsem se závistí koukal na tento hřeben a příkrou stěnu spadající z vrcholu Aig. Bionassay a říkal si , že by bylo krásné to někdy přelézt.
Teď , po tak dlouhé době stojíme sami s Martinem na vrcholu Bionassay, pozorujeme v dálce to obrovské množství lidí plazících se vstříc vrcholu Mont Blancu (mimochodem právě při tehdejším výstupu na na MB jsem se s Martinem poprvé seznámil) , zatímco my máme před sebou fantastickou žiletku hřebene a podle pomalých pohybů Taliánů před námi to vypadá, že to rozhodně nebude zadarmo.

první část exponovaného V hřebene, kudy jsme sestupovali	pokračování hřebene

Převýšení do sedla dělá pouhých 150mH a chůzi po tomto 1km dlouhém hřebeni bych asi přirovnal, k dnes tak populárnímu balancu na slackline. Chce to hodně dobrou rovnováhu, netrpět závratí a mít ideální podmínky. Při ledu nebo novém sněhu to může být dost nebezpečné. I jistění na laně je zde z hlediska bezpečnosti dost diskutabilní. Domluva „ „já skáču do Chamonix , ty do Courmayeru „ funguje asi pouze při pádu prvolezce…

dvě drobné tečky na hřebeni - to jsem já s Martinem při sestupu V hřebene Bionassay foto: Jája

Po hodině napjatých nervů na hřebeni se dostáváme konečně do sedla, ale ani zde není místo pro odpočinek, takže pokračujeme do kratšího protisvahu, kde se u skalního vrcholku setkává naše trasa s výstupovou trasou z chaty Gonela. David s Jájou si ještě „odskakují“ na hodinu vzdálený vrchol Dome du Gouter, který na rozdíl od nás Dave při dřívějším výstupu na Mont Blanc podtraverzoval, tak teď musí chtě nechtě si dát repete, aby byl seznam úplný … Já s Martinem nemáme o tento duplikát zájem, jednak pro to množství lidí, kteří se zde při sestupu z Mont Blancu pohybují, ale hlavně proto, že nás nyní čeká nekonečných 2400mH sestupu na cca 12km.
Slunce už nabírá na síle, na ledovci je nesnesitelné horko, a tak se snažíme co nejrychleji se dostat dolů. Cesta kličkuje mezi dost velkými trhlinami, ale je vyšlapaná od množství lidí, co v noci vyráželi z chaty Gonela na Mont Blanc.
V polovině sestupu potkáváme tři Čechy, kteří v tuto pozdní dobu v největším vedru pomalu postupují vzhůru. „ Ahoj, byli jste NAHOŘE ? „ zní jejich otázka. Chvíli mi trvá, než pochopím, že NAHOŘE znamená automaticky vrchol Mont Blancu. Vypadají trochu zklamaně, když jim vysvětlujeme, že jdeme z jakéhosi vrcholu Bionassaye, pro ně je cíl jen tam to vysoké nahoře, kam míří ty stovky lidí denně. Dnes mají aklimatizační výstup z chaty Gonela a zítra v noci půjdou stejnou trasou znovu AŽ TAM NAHORU. Uff, v tomhle poledním vedru, bych raději sbíral síly na verandě chaty s pivem v ruce, ale každý to vidí jinak. Nedá mi to a ještě se jim pokouším poradit, že chodit navázaní na tak krátké rozestupy (měli mezi sebou max 2-3metry) je mezi takovými trhlinamy nerozum, ale nemá to smysl, tak se loučíme s přáním úspěšného výstupu a my dále pokračujeme v nekonečném sestupu na chatu Gonela.

ledovec Dome nad chatou Gonela, sestup přes tzv."italskou normálku" na Mont Blanc	nově zrekonstruovaná chata Gonela

Těsně před chatou uhýbá cesta z ledovce, dále pod chatou se jde již po kamení. Po další hodině sestupujeme na ledovec Miage, kterým jsme včera stoupali na chatu Durier, a to znamená, že nás opět čeká nekonečný, mnohakilometrový kamenolom dolů do údolí. S několika přestávkami, v pozdním odpoledni  dorážíme na konec  ledovce Miage, kde nás na šotolinové cestě vedoucí na parkoviště vysvobozují 4 Taliáni v Octavii 4x4 , kteří na naše nesmělé mávnutí okamžitě zastavují a v počtu 6-ti lidí sjíždíme narvanou Oktávkou údolím a jsme tak ušetřeni posledních čtyř kilometrů po odporném asfaltu. Po 14-ti hodinách, zcela „zaklimatizovaný“ otevírám jednu z prvních chlazených plzní z kufru auta a těším se na odpočinkový den.
Bohužel při sestupu se Jájovi, který šel s Davem asi 2 hodiny za námi, obnovuje loňský problém s prsty na nohou a po gerojském sestupu po ledovci na chatu Gonela si na chatě vzhledem k bolestem volá vrtulník a tím pro něj letošní akce končí a zbytek musí trávit v kempu a okolí..

Tím také končí naše naděje na vylezení hřebene Arete Diable na Mont Blanc du Tacul, protože tato obtížná tůra se ve 3 lidech lézt nedá.

Po 1,5 dni se válení v kempu, kdy jsme dávali dohromady naše těla po „aklimatizačním“ výstupu na Aiguille Bionassay, doplnění obsahu tekutin v těle a jiných bohulibých činností jsme se rozhodli pro náhradní program za zrušený hřeben Diable, a to dolezení celého hřebene Rochefort, kde jsme před dvěma lety nechali v polovině hřebene vinou množství nového sněhu pytel.

Pozn. V rámci aklimatizace navštívili kluci Dům horských vůdců v Courmayeru , odkud donesli letáček s nabídkou výstupu na námi právě vylezený Aiguille Bionassay (V sněhovým hřebenem od Dome du Gouter). Kromě šílené ceny 850 EUR na osobu, nás zarazila udávaná obtížnost výstupu -  AD+. I nám se zdálo, že ve starším průvodce od pana Goedekeho, to trochu podcenili s uváděnou obtížnosti PD. Za to AD bych hlasoval taky ….

Popis:
Nástup:
od konce silnice v údolí Val Veny, dále aspatkou (šotolkou) k jezero Combal. Před ním doprava na morenu ledovce Miage. Nejprve po levé straně ledovce, později jeho středem až na jeho konec , kde doprava odbočuje ledovec Bionassay. Zde přímo vzhůru sněhovo kamenitou stěnou přes okrajovou trhlinu, pak traverz doprava (pozor na pád kamení z hřebene) do sněhovo- skalnatého žlebu. Žlebem vzhůru (obt. I-II, často mokré namrzlé) skále. Na konci žlebu dále traverz doprava přes strmý sněhový svah (nebezpečí pádu kamení) a jeho pravou stranou vzhůru do sedla Col du Miage k chatě Durier (7-8 hod od parkoviště, 1600mH, dlouhé cca 11km)
Výstup:
od chaty Durier zpočátku po širokém hřebeni, později přes první skalní pasáž (obt. I-II), následně exponovaným hřebínkem pod strmý skalnatý druhý práh. Jím zprvu mírně zprava, později hřebenem a stěnou vpravo (obt. II-III, pevná skála) na závěrečný strmý sněhový svah (45-50st.) vedoucí na vrchol (od chaty Durier 3-4 hod, 700mH), obtížnost PD+  (AD?)
Sestup: ideálně traverzem pokračovat přes V hřeben (velmi exponované, za špatných podmínek -led, nový sníh, nebezpečné , obt. AD-AD+) do sedla Col du Bionassay, pak krátce pokračovat stoupáním na kotu 4154m Aig. Grises, kde se napojuje stopa vedoucí odspodu z chaty Gonela po ledovce Dome. Sestup buď na chatu Gonela a následně zpět po ledovci Miage (6-7 hod z vrcholu) nebo na opačnou stranu přes Dome du Gouter a následně sestup po normálce z MB na chatu Gouter a dolů do Chamonix.
Vybavení: ledovcová výbava, lano min.30m, helma, smyčky, event. 1-2 friendy

Za pomocí moderní mobilní techniky a hromady stažených megabitů jsme zjistili předpověď počasí a zkonstatovali, že jediným dnem, kdy to nevypadá na bouřky je čtvrtek. Ve středu odpoledne jsme vyjeli lanovkou na chatu Torino s cílem následující den odpytlit celý hřeben Rochefort. Což byl spíše jen můj případ, Dave s Martinem na hřebenu ještě nebyli.

Aiguille Rochefort 4001m a Dome du Rochefort 4015m v hřebeni Rochefort

foto: David Skalka

Na chatě Torino nás kromě tradičně vysoké ceny (44 EUR), podprůměrného jídla , a hnusných drátěných postelí, čekal hluk kompresorů a sbíječek. Právě letos se začala výstavba nové moderní kabinkové stanice spolu s chatou. A protože stavební sezóna je zde velmi krátká pracuje se zde skoro nonstop.
V noci za okny řádily bouřky a déšť a situace nevypadala moc optimisticky. Ráno ve 4hod je ještě mlha a vítr, ale vypadá to, že nakonec bude pěkný den.
Martinovi nějak nesedlo včerejší menu a noc taky nebyla nic moc. Po několika rozvažováních výstup pod nástupem na Dent du Geant vzdává a tak dál pokračujeme s Davidem sami dva.

ranní nástup pod Dent du Geant, v dáli první sluneční paprsky na Mont Blancu

První část hřebene mezi Dent du Geant a prvním vrcholem hřebene – Aiguille du Rochefort doslova letíme. Jakýto rozdíl oproti předloňským podmínkám, kdy jsme zde tehdy za doslova himálajských podmínek spolu s dalšími vůdci razili a hledali stopu. Tentokrát je tvrdo a ideální stopa. Na vrchol Aiguille du Rochefort nám to od nástupu na Dent du Geant trvá jen hodinu. Před námi je jen jeden francouzský vůdce s mladým klientem, který tak tak stačí vůdcovu tempu. Na vrcholu Aiguille du Rochefort se klient nestačí ani rozhlédnout , natož něco nafotit nebo se najíst. Guide ho hned točí zpět,  asi  chce být na oběd zpět u manželky v Courmayeru  – trochu divné chování za ty peníze…

David na prvním z vrcholů hřebene Aiguille du Rochefort 4001m, za ním první polovina hřebene s Dent du Geant

já na vrcholu Aiguille du Rochefort, za zády na obzoru oblast Aiguille Verte

Jak již bylo řečeno, na prvním vrcholu hřebene Rochefort, to 99% lidí otáčí zpět na chatu Torino a jen málokdo pokračuje až na další vrchol Dome du Rochefort, o případném traverzu až na Grandes Jorasses ani nemluvě.  Předloni jsme v tomto úseku s Jájou a Pavlem marně prošlapávali stopu v 50cm nového sněhu. Nebezpečné převěje na ostrém hřebínku jsme nechtěli pokoušet a otočili to.

David na druhé části hřebene, za ním náš cíl Dome du Rochefort	před poslední části výstupu mixovou stěnou vedoucí na vrchol

Tentokrát to vypadá, že máme s Davidem štěstí. Sníh je tvrdý a k naší velké radosti dokonce objevujeme jednu starší stopu před námi. První část hřebene překonáváme poměrně snadno, při vzpomínce jak jsme zde tehdy bojovali je vidět jakou roli hrají dobré podmínky. Míjíme místo, kde jsme to tehdy otočili a po hodině jsme v malém sedélku na konci hřebene. Nad námi je jen závěrečná mixová stěnka na vrchol. Nejprve lezeme mixovým žlebem, později vpravo po hřebeni s občas nestabilními kameny.

ve stěně - mixy a občas volné kameny - alpská klasika	pohled zpět na výstup stěnou, dole pak nástupový hřebínek

kousek pod vrcholem Dome du Rochefort, za zády mám Aiguille Rochefort a úplně vzadu samozřejmě MB

krásné panorama z vrcholu Dome du Rochefort na pokračování hřebene až na Grandess Jorasses vlevo v dálce pak skupina Verte a Droites foto: David Skalka

Vrchol není velký a expozice úžasná. Hřeben pod námi dál ještě pokračuje směrem na bivak Canzio a pak přes všech pět vrcholů Grandes Jorasses, ale to si musíme nechat na jindy. Tato velmi náročná tůra se chodí jen za absolutně příznivých podmínek.
Po chvíli začínáme sestupovat a hlavně sestup z vrcholu nám trvá déle než výstup nahoru. V případě zakopnutí by jsme v mžiku přistáli o kilometr níž na ledovci Mallet. Na hřebeni už je hej, stopu jsme si našlápli, takže návrat je rychlý. Na prvním vrcholu Aiguille du Rochefort David zkonstatuje , že slézání je rychlejší než slaňování, čímž trochu vyvádíme z míry dva nahoru lezoucí Taliány, kteří klasicky štandují, přičemž zvláště ten druhý na lepším konci lana se hlasitě dožaduje pořádného dobírání, neboť tyto mixy v mačkám mu příliš nevoní.. Raději jej rychle oblézáme, než na nás něco shodí. Italské nadávky jsou pak slyšet ještě do půlky hřebene…

odpolední návrat po hřebenu Rochefort	na začátku (konci) hřebene Rochefort pod Zubem (Dent du Geantem)

Na závěr ještě povinná odpolední je…čka (doplňte si  jakékoliv neslušné slovo) v rozměklém sněhu přes ledovec Geant k chatě Torino a pak už jen lanovka dolů do Courmayeru, kde na nás čekají kluci s autem.

Popis:
Nástup:
lanovkou z Courmayeru (33EUR zpáteční)  na chatu Torino (44 EUR polopenze pro člena AV)
Výstup:
od chaty Torino po ledovci Geant k viditelnému žlebu na začátku kamenitého (mixového) svahu pod skalní jehlou Dent du Geant. Žlebem a stěnou až pod Dent du Geant. Ten obejdeme zprava, kde teprve začíná samotný hřeben Rochefort. Exponovaný sněhový hřeben, s množstvím převějí a mnohdy odvážně vedenou stopou. Jeden z nejkrásnějších hřebenů Alp. V polovině hřebene skalnatá stěna vedoucí na vrchol Aiguille du Bionassay. Stěnou spíše zprava , později mírně vlevo vhloubením (často led a sníh), štandy ze smyček. (od chaty Torino na vrchol Aig. du Rochefort  3-6 hod dle podmínek, 1050mH). Z vrcholu Aig. du Rochefort pokračujeme na další vrchol Dome du Rochefort nejprve sestupem do širokého sedla Mallet (málo chozené). Ze sedla mírně doprava strmým svahem na výrazný exponovaný sněhový hřebínek. Jím dále, skalní jehlu v hřebeni obcházíme zleva až dojdeme pod závěrečnou mixovou stěnu vedoucí na vrchol Dome du Rochefort. Lezeme pravou částí stěny mixovým žlábkem (50-60st) , později vpravo po hřebenu po občas nestabilní skále.  ( Obtížnost AD) Od Aig. du Rochefort +2hod a 250mH navíc). Čas návratu stejný jako výstupu.
Sestup: stejně jako výstup.
Případně lze hřebenem pokračovat dále supertraverzem až na Grandess Jorasses s přespáním na bivaku Canzio. Jedná se ale o již velmi náročnou tůru, vyžadující značné zkušenosti a stabilní počasí.
Vybavení: ledovcová výbava, lano min.50m, helma, smyčky, event. 1-2 friendy


Pro letošek posekáno a zase za rok….