Loni povodně ,letos sucho. Zatímco loňský rok jsme netrpělivě vyhlíželi alespoň tři dny pěkného počasí a čekali na zprůjezdnění zatopených rakouských dálnic, letos se zdá, že máme na počasí štěstí. Až moc. Je takové horko , že klasické ledovo-sněhové tůry v Alpách jsou beze sněhu a kopce se hroutí pod žárem slunečních paprsků. Upouštíme od původního záměru vylézt hřeben Petereuey na Mont Blanc. Důvodem je naše kancelářsko - počítačová "kondice" a také fakt, že díky ledu je tento hřeben přes těžký vrchol Augille Blanche letos nelezený.

Sestava je stejná jako loni na Berninu - tedy já, Hanka, Dave s Gebem , jenom místo Hracha jede opět Martin Gazda. A tak se dvě Octavie řítí nocí po německých a švýcarských dálnicích a po 12 hodinách celonoční jízdy parkujeme dopoledne pod průsmykem St. Bernard ve vesnici Bourg.St. Pierre. Čeká nás 1400 mH na chatu Valsorey pod Grand Combinem.

Díky naší vrozené lenosti zjišťujeme, že se dá z vesnice vyjet ještě cca 200mH úzkou asfaltkou do údolí. Takže neváháme a výstup zkracujeme výjezdem co se dá.

Balíme na dva dny, plus jeden rezervní , kdyby nevyšlo počasí na vrchol Kolem poledního házíme krysy na záda. Loučíme se s Hankou , která zůstává na treking dole v údolí a vyrážíme směr chata Valsorey.

Kupodivu, oproti minulým letům, mají všichni lana a naopak se zbytečně netáhnou se spacáky, takže výstup začíná vcelku svižně. Ovšem ve 2/3 výstupu se již začínají projevovat známé příznaky. Celonoční řízení, nulová aklimatizace, u mě navíc těžké žaludeční potíže. Opět jsme se nepoučili a je jasné, že první kopec bude tradiční trápení. Se závistí sledujeme skupinku Čechů, kteří nás předbíhají tempem závodníků a to i s batohy nabalenými stany a spacáky. Toto hrdinství nás již dávno opustilo , my máme zarezervovanou chatu. Bohužel je potvora stále pěkný kus nad námi. Poslední hang pod chatou je zvláště pro mě, sužován křečemi v břiše, zvlášť výživný.

Na chatě Dave s Martinem vyřizují zarezervovaný nocleh. Chatař je typický švýcarský protiva, neboť po zjištění, že jsme chtěli pouze nocleh bez jídla reaguje hláškou :" This is not good for me !!! Neustupujeme a tak jsme nakonec ubytováni a tradičně si vaříme sami. Chatařova hláška se pak stává heslem příštích několika dní.

Je čas večeře. K našemu zděšení ale zjišťujeme, že z kašny před chatou, z které na obrázku na internetu tekla pěkně voda, kouká v reálu jen suchá hadice. Ihned vidíme důvod. Chatař má před kašnou rozdvojku a vodu si přepojil do kuchyně !! Po chvilce váhání se osmělujeme a jdeme do chaty s prosbou o vodu. Stejně ji bere z nedalekého ledovce tak co. Nejprve jsme upozorněni, že voda není pitná ( to vidíme přece taky, že ji bere z potoka ) nám ochotně vodu nabízí - ovšem za litr 3 franky !!! Taková zlodějina !! Abych platil za špinavou vodu z ledovce 70 Kč za litr, to by mě musela ruka upadnout. Chataře posíláme do příslušných zadních partií ( někdy je ta čeština výhodou ) a shromažďujeme všechny flašky do jednoho batohu. Mám už toho za dnešek plný kecky, ale vyrážím směr ledovec. Nakonec to nebylo tak daleko a při zpáteční cestě mě hřeje pomyšlení že nesu na zádech cca 500 Kč cenné tekutiny.

Večeře si alespoň já moc neužiju. Můj křečemi stažený žaludek odmítá jakoukoliv stravu, takže po několika lžících polévky a dvou průsvitných plátcích masa přenechávám zbytek večeře Gebovi. Ten se na ni vrhá s chtíčem bezdomovce, neboť on s Davem pojali výstup velmi nalehko a k večeři měl doposud jeden knackerbrot s jedním plátkem slaniny. Ani vařič si nevzali.

Kolem osmé večer mě už Martin žene do postele. Vstává se o 2,30 hod ráno. Dřív prý ne , neboť zvláště Češi podle chataře dělají v noci bordel.

Ráno, či spíše v noci vyrážíme tradičně, díky nutnosti si připravit sami snídani, od chaty poslední. Ovšem spěch se nevyplácí , neboť jak vidíme , nechal si některý ze švýcarských rychlíků před námi pod lavečkou lano a mačky. Až to zjistí , to se mu asi blbě půjde.

Prvních pár metrů je šikovně označeno odrazkami. Pak naštěstí vidíme před sebou čelovky rychlejších horolezců před námi. Naordinoval jsem si pravidelný přísun jídla a pití, takže můj žaludek oproti včerejšku je zatím v pohodě. Zato Gebovi jeho kosmonautská snídaně alá knackerbrot moc nesedla a s problémy se vleče kus za námi. Po 2 1/2 hod dorážíme těsně nad sedlo Meitin v západním hřebenu. Oproti průvodci nabíráme již zde zpoždění, ale to v našem případě není žádné překvapení.

Další postup je již záživnější. Během svítání začínáme lézt po západním hřebenu na předvrchol Combin de Valsorey 4184 m.n.m

Hřeben je jeden obrovský kamenolom plný volných lokrů, po sněhu letos ani památky. Je třeba dávat obrovský pozor, co člověk drží a na co stoupá. Metrákové volné lokry nejsou vyjímkou. Pevná skála je pouze v oblasti třech prahů v hřebeni. První se leze přímo vlevo po hraně. Exponovanější místa jsou zajištěny kruhy. Obtížnost se pohybuje kolem stupně II - III . Většinu míst, narozdíl od ostatních, lezeme volně a pouze jeden vzdušný traverz v prvním prahu jistíme.

Druhý práh se podchází traversem po volné suti doprava. Krize systematicky obchází všechny členy družstva, tentokrát si vybrala Martina.

Třetí práh se překonává poněkud zprava. Zprvu je to kličkování mezi lokry , potom traverz doleva k hřebenu a pak ke konci po pevné skále dolezeme na předvrchol Combin de Valsorey 4184 m.n.m.

Je něco před polednem, máme za sebou cca 7 hodin výstupu. Na předvrcholu dáváme voraz a přemýšlíme co dál. Že se budeme muset donutit vylézt ještě na hlavní sněhový vrchol Combin de Grafeneire 4314 m.n.m je celkem jasné, pochybnosti ale máme kolem sestupu.

Zamýšlený sestup severní stěnou nevypadá vůbec dobře. Díky nedostatku sněhu a slunci je zde spoustu ledu a širokých trhlin. Rozhodnutí za nás udělají dva borci, kteří pod námi právě stěnu sestupují. Na prvním prudkém ledovcovém zlomu se bezradně zastavují a je vidět, že se jim dál evidentně nechce. Po chvilce dohadování to otáčejí a šlapou zpět na předvrchol. Tak to jim vůbec nezávidím. No alespoň máme jasno. Zpátky jdeme stejnou cestou. Je to sice úmorný kamenolom, ale pořád lepší než se projet o kilometr níž na ledovec.

Necháváme vše nepotřebné na předvrcholu a nalehko stoupáme na hlavní vrchol Combin de Grafeneire 4314 m.n.m. Znamená to ovšem sestoupit 100mH do sedla a následně nějakých 250 mH vystoupat. Martinova a Gebova krize vrcholí , takže docházejí až chvíli po nás.

Z vrcholu je krásný rozhled na obě strany - na západě Oblast Mont Blancu s naším dalším cílem Grandes Jorasses a na východě celé Walliské Alpy. Krásně je vidět Matterhorn a také Dent Blanche a Weisshorn, kde jsme byli předloni.

Po chvilce na vrcholu se nepříliš ochotně zvedáme a sestupujeme na předvrchol, kde jsme nechali všechny věci. Slunce už pěkně pálí, takže co nejrychleji dolů. Sestup rozbitou stěnou je hrůza. Všechny místa s lokry, které jsme lezli nahoru, teď opatrně zase slézáme dolů. Já s Martinem se vzdalujeme Davovi s Gebem, protože zatímco my jdeme na volno, oni některé úseky jistí. První práh pak slaňujeme taky. Po nějakých 4-5 hodinách slézání se už blížíme k chatě. Cestou sledujeme vrtulník , který ze stěny evakuuje horolezce, kterého zasáhl kámen z kamenné laviny.

Na chatě přebalujeme, dojídáme zbytky jídla a čeká nás úmorný sestup k autu. Nekonečný sestup zvládáme v rychlém tempu za 2 1/2 hod a zcela hotový po 18 hodinách na nohou dorážíme k Hance a autům. Konečně zasloužené pivo.

Grand Combin 4314 m.n.m

Příjezd:
do vesnice Bourg St. Pierre pod průsmykem Gr,st. Bernard, odtud se před benzínkou dá autem po úzké asfaltce odbočit vlevo do údolí Valsorey a vyjet až do míst, kde odbočuje z asfaltky značka na chatu Valsorey. Několik malých parkovacích míst vedle asfaltky.

Příchod na chatu Valsorey:

z asfaltky po dobře značené turistické cestě, převýšení 1400 mH cca 4-5 hodin. Zprvu údolím Valsorey k rozpadlým barákům Chalet d Amont, potom směrem doleva travnatými morénami vzhůru a závěrečným hangem na chatu. Po cestě špatná možnost nabrání vody, kvůli množství pastvin a kravám. Voda je v 1/3 posledního hangu pod chatou.

Chata Valsorey 3030 m.n.m

tel +41 27 787 1122 o víkendech doporučuji rezervaci noclehu.cena noclehu na průkaz Alpenverain 19 CHF (r.2003),
voda v korytě před chatou, odpoledne v době přípravy jídla přepojena do chaty.

stanovaní se toleruje cca 10 min. nad chatou na moréně.

Výstup na vrchol Z hřebenem:obtížnost AD , většinou I-II , několik míst III

budíček na chatě 3,00 hod . Nejprve po mužících a světelných odrazkách přímo skalnatou morénou nad chatou. Potom doprava se traverzuje malý ledovec Meitin spadající ze stejnojmenného sedla. Dále vzhůru kamenitým svahem napravo od žlabu pod sedlem Meitin (rozhodně ne přímo žlabem, jak uvádějí některé průvodce) až na západní hřeben cca 50 mH nad sedlo Meitin (2hod od chaty).

Dále přímo západním hřebenem s obcházením menších věží. Obtížnost I, mnoho volných kamenů. Nad námi je 1.práh - ten se překonává po levé straně hřebene, osazeny kruhy a štandy obt. II-III.

Nad prvním prahem traverzujeme doprava chodníčky po volné suti a podejdeme druhý práh a pak jej oblézáme zprava.

Třetí práh opět zdoláváme po levé straně hřebene. Pevnější skála, osazené štandy. Vylezeme u kříže na předvrcholu Combin de Valsorey 4184 m.n.m (4-5 hod od sedla Meitin) . Na hlavní vrchol Combin de Grafeneire 4314 m.n.m zbývá 200mH lehkého sněhového hřebene.

Sestup:
1) stejnou cestou jako výstup

2) severními svahy ze sedla Mur dela Cote dolů a pak vystoupat zpět do sedla Meitin. Při nedostatku sněhu a ledu velmi nebezpečné, padání séraků, jedno místo led 50 stupňů.

3) severní stranou pod tzv. "Corridorem" - dříve normálka na vrchol, v současnosti málo používaná , nedoporučovaná cesta pro nebezpečí pádu mnohatunových séraků.

Vybavení:

poloviční lano 50m, cepín, mačky, helma ! , 4 expresky, 2-3 dlouhé smyčky, 2-3 ledovcové šrouby pro příp.sestup severní stěnou.

Další den je vyhrazen odpočinku. Ne tedy až tak úplně, neboť po obědě přejíždíme přes průsmyk St. Bernard a Aostu do italského Courmayeru pod Grandes Jorasses.

V údolí Val Ferret je ovšem jiná situace, než pod poklidným Combinem. Zde je spousta turistů , dokonce golfová hřiště kolem silnice a mraky piknikujících Italů. Marně hledáme nějaké místo na přespání, cedule se zákazy jsou dost výmluvné. Nakonec končíme v kempu Grandes Jorrases přímo pod nástupem na stejnojmenný kopec. Ukázalo se to jako výborná volba, neboť je kemp oproti očekávání celkem levný. Vychutnáváme si pohodlí kempu a těšíme se na zítřek, kdy vyrážíme na další kopec Grandes Jorasses.

Počasí se již trochu kazí, odpoledne pravidelně chodí bouřky, ale jinak má být pěkně.

Něco před polednem balíme a startujeme na chatu Bocallate. Čeká nás 1200mH. Tentokrát je nástup nekompromisně prudký hned od kempu, chata je vidět hodně v dálce. Aspoň víme co nás čeká. Hanka jde do 1/3 cesty tentokrát s námi a pak se vrací do kempu. My pokračujeme přes vodopády a morény přímo vzhůru. Pod chatou ještě skalní úsek zajištěný fixy a po 4 1/2 hod je chata naše. Všichni jsme celkem v pohodě. Aklimatizace jako obvykle zabrala.

Obsluha chaty je naprostý opak toho ignoranta z Combinu. Zde správcují horolezci pro horolezce. Chata je malinká a útulná. Voda není z místního barelu problém, snad bychom dostali zadarmo i horkou. Personál je zkrátka italský, tedy v pohodě.

Večeři si, narozdíl od chaty Valsorey, vychutnám. Vařím plný hrnec těstovin s omáčkou. Gebu má tentokrát smůlu, i když si dělal na moji porci zálusk. Zklamaně odchází ke svému přídělu, trefně přejmenovanému na "Špatný hostinec".

Něco po 20,00 zaléháme do postele, protože chatař nás bude budit již v 1.30 hod v noci. Celou noc se na chatu trousí šťastlivci, kteří ten den vylezli slavný Walkerův pilíř ze severu a teď už jenom scházejí. Trochu frustrující je, že naše výstupová trasa je pro ně již pouhou sestupovkou. Ale co se dá dělat, je to trochu jiná liga a třeba to taky někdy vylezem.

Po nepříliš dlouhé noci, kdy Marťas chrápal jako dřevo a já opět skoro nespal, se v 1,30 v noci, nebo chcete-li ráno otevřely dveře a ozvalo se chatařovo:" It`s time for Walker" !!!!!

Průpovídka chataře z Valsorey o špatném jobu je zapomenuta a věta " It`s time for Walker " se stává heslem několika příštích hodin a dní. Chatař se ze slušnosti ptá, zda nepotřebujeme něco k snídani, ale posíláme ho v tuto nelidskou hodinu spát a vaříme si tradičně sami.

Zhruba ve 2,30 hod vyrážíme do tmy. Tentokrát to bude jen na nás. Na chatě jsme sami, takže žádné odrazky nebo baterky před námi, jako na Combinu. Tak to má být a tak to mám rád.

Zpočátku postupujeme snadně po kamenité moréně nad chatou po mužících. Pak moréna končí a začíná ledovec, v letošním horkém létě značně rozpraskaný a nepřehledný. Na sněhu není vidět žádná stopa, marně pátráme čelovkami po stopách maček. Navazujeme se tedy všichni čtyři na jedno lano a začínáme hledat cestu v bludišti trhlin. Gebovi opět nějak nesedla jeho knakebrotová snídaně vylepšená ještě česnekem a na konci lana nestíhá. Zpomalujeme tempo a po chvíli nás zastavuje obrovská trhlina a nad ní ledová stěna. Tak tudy to určitě nebude, jdeme blbě. Jediná možnost je přes trhliny doprava pod skalní stěnu. Náš úsudek se ukazuje jako správný a pod skalní stěnou už netrefujeme lehce vyšlapanou stopu od maček. Pomalým tempem se ještě asi 2 hodiny motáme přes trhliny. Během svítání dorážíme ke skalám Reposoir, kde cesta pokračuje lezením po jejich hřebenu.

Lezení je celkem pěkné, v pevné skále, jakýžto rozdíl oproti kamenolomu na Combinu. Ovšem ani ne po 1/2 hod lezení hlásí Martin problém. Ačkoliv je všude naprosté azuro, tak zpoza hřebene, kam až tak dobře nevidíme se na nás pomalu ale jistě žene obrovský mrak. Jde o typický bouřkový kumoloid , ve kterém to blesky je sviští. Po chvíli se spojuje ještě s jedním podobným mrakem a pomalu se sunou směrem k nám. Pokud člověk takový mrak pozoruje někde z kempu je to v pohodě, ale tady na hřebenu, přesně v jeho výšce je to dost nepříjemné divadlo. V mraku lítají blesky jako by tam bylo tisíc svářeček a na skalnatém hřebenu není příliš míst kam se schovat. Situace je poněkud nervózní. Martin navrhuje ústup dolů směrem k chatě, po cestě prý viděl trhlinu kam se dá schovat. Gebu s ním souhlasí. Já s Davidem jsme spíše pro vyčkávání, v mém případě spíše pro rychlý postup nahoru nad mrak. Asi po 1/2 hodině dohadování co dál, to za nás řeší právě vycházející slunce, které mrak částečně rozpustí a odkloní z našeho směru. Pokračujeme tedy dál.

Po hodině solidního lezení po skalách Reposoir dolézáme na jejich konec , kde se spojují s ledovcem Jorasses. Jsme již pěkně unaveni a dohadujeme se jak je daleko vrchol. Ovšem výškoměr a mapa je neúprosná - na vrchol je ještě nějakých 600mH, takže víc než dost. Traverzujeme doprava ledovec, přes úchvatné trhliny směrem ke skalám spadajícím z druhého vrcholu Jorrasů - Pointe Whymper. Zde již potkáváme první sestupující, kteří vylezli Walkera a po nočním bivaku na vrcholu sestupují. Mezi ledovcem a skálou je nepříjemná ledová plotna na přední hroty. Pak se pokračuje lezením po plotnách, které je nad očekávání těžké. Klasicky jistíme a po jedné délce dobírám ostatní. Po již lehčím lezení se dostáváme do sedélka pod pilířem spadajícím z vrcholu Pointe Whymper. Před námi se vynořuje vrchol a naproti přes ledovec žebro vedoucí k vrcholu Pointe Walker. Je 11 hod. a z časových důvodů opouštíme plán vylézt na Walkera přes Whympera a jdeme přímo traverzem doprava přes ledovec pod hřeben spadající z vrcholu Walkera. Potkáváme sestupující Belgičany, jeden z nich má brutálně přeražený nos, celý od krve, ale dost dobře ošetřený. Asi ho na Walkerovi něco trefilo.

Na ledovci pospíchám, protože je nepřetržitě bombardovaný volnými kameny padajícími z hřebene Walkera. Konečně jsme z ledovce pryč a začínáme lézt hřebenem na vrchol Walkera. Není to až taková výhra, protože skála je strašlivě zvětralá. Je takové horko, že vůbec nedrží pohromadě. Občas opatrně zasunuji uvolněné metrákové lokry, které jsem předtím naivně považoval za dobrý chyt.

Nemám tohle lezení rád. Raději lezu po těžší skále, než se pohybovat v něčem co drží po hromadě jen jakousi náhodou. Kdyby aspoň mrzlo a v tomto horku je neustále potřeba dávat pozor i na kamarády pod vámi. Jedna shozená kamenná lavinka a skončil by někdo z nás o pěkných pár stovek metrů níž.

Po hodině nepříjemného lezení jsme na konci hřebene a před námi je jen lehkých 100 m po sněhu na vrchol. Pospícháme, protože se začínají kumulovat mraky a vypadá to na bouřku.

V 13,00 jsme na vrcholu. Chvíli polemizujeme , která sněhová hrouda je vlastně vrchol Walkera. Pro jistotu se fotíme na obou a pak hned začínáme sestupovat. Volíme sestup přes žebro z vrcholu Whympera. Je pro sestup frekventovanější a přeci jen méně lokrovaté. Padá plán vylézt i na vrchol Whympera, neboť letošní léto odděluje oba vrcholy obrovská trhlina, které se musí daleko podcházet a na následný výstup nám již nezbývá čas.

Sestup žebrem Whymper je taky pěkný kamenolom, takže v jeho polovině slézáme na sníh a jdeme každý sám pouze na mačkách. Poslední úsek do nám již známého sedýlka jistíme na ledovcových šroubech. Zde strávíme asi 2 hodiny čekáním na Davida s Gebem, který už toho má dost. Dál už cestu známe z výstupu. Po několika slaněních a kličkování mezi rozbředlými trhlinami jsme po 17 hodinách lezení zpátky na chatě. Je 20,00 hod Gebu si Davidem objednávají další noc na chatě. Já s Martinem po krátkém odpočinku házíme baťohy na záda a za svitu čelovek scházíme ještě v noci dolů k Hance do kempu. Tam odevírám poslední plechovku piva a v 1.30 hod jdeme spát. Tedy přesně před 24 hodinami jsme vstávali.

Grandes Jorasses 4208 m.n.m

Příjezd:
od Chamonix placeným tunelem, nebo od italské Aosty do Courmayeru, odtud odbočit údolím Val Ferret do Planpincieux. Zde jsou dva poměrně levné kempy.

Příchod na chatu Boccalatte (rifugio Grandes Jorasses) :

z Planpincieux vede směrem na S značený chodník, který se nad vesnicí stáčí doprava a traverzuje velkou vykácenou mýtinu. Později v serpentinách k vodopádům tekoucím z ledovce Jorases. Cesta jde přes vodopády a po skalách vzhůru (žebřík). Nad vodopády po kamenitohlinitém hřebenu. V dálce je již vidět chata. Na konci hřebenu doleva přes potok a závěrečnou stěnou k chatě (fixní lana, exponované )

Chata Boccalatte 2804 m.n.m

tel. 0165 844070

30 lůžek, na průkaz Alpenverain cena 10.50 EUR (stav 2003), vyžaduje se vložka na spaní, jinak nutnost koupit za 3 EUR. Příjemný horolezecký personál, s vlastním vařením není problém, voda v barelu za chatou,

stanování možné na moréně nad chatou

Výstup na vrchol J stěnou:obtížnost AD (některé průvodce AD-),
ledovec s velkými trhlinami, lezení I-II, několik míst III, je-li skála mokrá nebo namrzlá obtížnost stoupá.

Budíček na chatě v 1.30 hod.

Nejprve stoupáme po skalnaté moréně označené mužíky nad chatou. Na jejím konci vstoupíme na ledovec Planpincieux. Nejprve po jeho pravé straně (ve směru výstupu) pod skalní stěnou, později traverzujeme ledovec doleva. Poté doprava a dostaneme se pod skály Reposoir (1 1/2 až 2 hod od chaty). Dále lezeme přímo po hřebeni skal Reposoir (pevná skála, obt. II, místy III, štandy ze smyček) až na konec hřebene (3 hod od chaty). Potom traverzujeme ledovec Planpincieux doprava po hraně trhliny (pozor na pád kamení z hřebene nad námi) až dojdeme ke skalám spadajícím z vrcholu Pointe Whymper. Přelezeme z ledovce na skalní plotny (často led). Plotnami (nebo po kraji skály do mělkého vhloubení a jím nahoru na hřeben (skoby, smyčky). Ze sedélka na hřebeni přetraverzujeme (nebezpečí lavin při novém sněhu a pádu kamení z hřebene nad námi) doprav přes trhlinu na ledovcové plató, poté ledovým svahem až pod začátek skalnatého hřebene spadajícího z Pointe Walker.

Přímo po hraně hřebene obt.I až II (lámavé) až na jeho konec, potom ještě 50mH po sněhu na vrchol Pointe Walker (6-8 od od chaty)

(v případě, že chceme lézt nejprve na Pointe Whymper netraverzujeme přes ledovec, ale pokračujeme ze sedélka stále po rozbitém skalnatém hřebenu na vrchol Pointe Whymper)

Sestup:
stejnou trasou jako výstup nebo přes vrchol Pointe Whymper a jeho hřebenem (lámavé, smyčky) do sedélka.

Vybavení:
poloviční lano 50m, cepín, mačky, helma ! , 4 expresky, 2-3 dlouhé smyčky, 2-3 ledovcové šrouby

Dnešní den je po výstupu na Jorassy naplánován jako rezervní. Samozřejmě to zase není až tak pravda, protože odpoledne máme v plánu vyjet lanovkou na na ledovec k chatě Torino - chystáme se na Dent du Geant. Zatímco já s Martinem si užíváme odpočinkového dne už od rána, Dave s Gebem musejí ještě během dopoledne sejít z chaty. Celý uřícení přicházejí kolem poledne, dají pár škopků a začínají přebalovat na další kopec - Dent du Geant. Moc si toho odpočinku tedy neužili.

Platíme kemp a odjíždíme do Courmayeru na lanovku. Motáme se po parkovištích, snažíme se najít nějaké neplacené nebo nerezervované. Marně. Nakonec odstavujeme auta u lanovky na placeném parkovišti a než nám italský maník vysvětlí s typicky italskou rozvláčností systém placení , málem nestíháme poslední lanovku. Nakonec platíme děsivých 28 EUR za zpáteční lístek a svištíme vzhůru na ledovec. Při pohledu pod nás na hrůzostrašných 2000mH, nás rychle přecházejí myšlenky na pěší nástup.

Jelikož je chata Torino jednou z nejdražších chat v Alpách, táhneme tentokrát s sebou kompletní výbavu na spaní na ledovci. Několik desítek schodů od lanovky k chatě mi dává s třicetikilovým baťohem tak zabrat, že naprosto jasně vím, že i příště bych si lanovku zaplatil i kdyby stála nevím co. Hned za chatou začíná ledovec, takže se navazujeme a pomalým tempem, jaké nám diktují těžké batohy jdeme směr Aig. du Midi. Asi 20 min od lanovky pod dráty ukotvenými do skály je na ledovci několik ideálních míst. Navíc jsme dráty lanovky chráněni proti bleskům.

Stavíme stany a před večeří se jdeme podívat za hřebínek , kde se rozprostírá nádherný pohled na celý masív Mont Blancu, Aig du Midi a ledovec Mer de Glace. Na druhé straně pak vyčnívá obrovský skalní zub - náš zítřejší cíl Dent du Geant. Fotíme i přes pokročilou dobu jako blázni, měnící se scenérie při západu slunce jsou nádherné.

Ráno v 2,30 hod se ozve " ITS TIME FOR ZUB " pozměněná to hláška chataře z Jorassů. Vaříme snídani a v 3,30 vyrážíme. Již během snídaně pozorujeme jak se z chaty Torino valí had čelovek směr Geant. Nedá se nic dělat, blízkost lanovky s chatou a vyzývavý tvar dělá z Dent du Geant jeden z nejpopulárnějších vrcholů oblasti a tak na něj dennodenně proudí davy lidí.

Zařazujeme se poslušně do vláčku a stoupáme ledovcem pod nástupový skalnatý kotel. Je už poznat, že máme za sebou dva kopce a tempo je pomalejší. Na konci ledovce přecházíme do rozlámaného skalnatého kuloáru, kterým stoupáme vzhůru. Po 2 hod nepříliš záživného nástupu jsme pod stěnou Zuba. Na tzv. breakfast place již čeká minimálně 10 dvojek na pořadí do stěny.

Nemáme tedy kam spěchat, v klidu se najíme a balíme do stěny. Stále Marťase přesvědčuji , že polezeme těžší variantu č.2, abychom předběhli ty davy lidí. Moc se mi to nedaří a i Dave s Gebem zůstávají ve skeletech. Prý normálku "prásknou" takto. Já s Marťasem roztahujeme ztvrdlé a malé lezačky.

Po 1 1/2 čekání se konečně dostáváme na řadu a začínáme lézt. Hned za nás se řadí nějaký knírkatý Francouz s dětmi, který se uvedl tím , že se za mnou u nástupu poblil.

Hned v první délce vidím, že varianta č.2 padá. Staré shnilé smyčky v převisu mě vůbec nelákají, navíc není čas na hrdinství, neboť jsme čekáním ztratili spoustu času. Lezeme tedy klasiku č.1. Po dvou lehkých délkách začínají známe Burgerovy plotny. Zde jsou natažena tlustá konopná lana, ještě od prvovýstupců z 19.století. Všichni Francouzy a Italové suverénně šplhají po lanech hlava nehlava. Já s Marťasem to dáváme čistě za obdivného mručení kolemšplhajících. Další délka je opět konopná do nepříjemně vytlačující koutové spáry. Marťas , který to jde na prvním musí kvůli absenci skob občas za lana popotáhnout, já to nakonec na tom lepším konci lana po velkém úsilí dám čistě. Dave s Gebem se snaží a délku po plotnách dávají čistě i ve skeletech. Poblitý knírkatý Francouz je dost dotěrný a snaží se Dejva předběhnout, což ovšem narazil. Po důrazné domluvě se stahuje a již neotravuje.

Během lezení se najednou ozývá příšerný hukot. Už vidíme co se děje. V nástupovém kotli, kudy jsme ráno šli, shodil někdo obrovskou kamennou lavinu nebo se uvolnila vlivem příšerného horka. Horší je to, že na cestě jsou lidé !! Všichni tuhneme a očekáváme to nejhorší. Dole je vidět jak se části skupinky v šíleném úprku podařilo schovat pod nejbližší skalku, ale asi tři lidé to nestihli. Zběsile teď kličkují mezi prolétajícími metrákovými projektily, za chvíli je pro prach není vidět. Asi po minutě, která se zdá jako věčnost, prach pomalu lehá. Všichni ve stěně napjatě čekají. Stal se zázrak a všichni jsou naživu !! Ani se nedivím, když to v šoku otáčejí zpět.

Ještě dvě délky po hřebeni a jsme na vrcholu. Jsou odtud fantastické fotky do hlubiny pod námi s panoramatem Mont Blancu v pozadí. Na vrcholu je frmol, takže jen vyfotit a hned pustit další dvojici.

Pak opět fronta na slaňák. Poté již to jde hladce, hlavně neudělat ve všeobecném spěchu nějakou hloupou chybu při slanění. Francouzský knírač nám nedá pokoj ani při slanění a vytrvale nám hází lana na hlavu. Pár nadávek to spraví a hlavně ať jsme již dole.

Sestup od Zuba se nese ve znamení obav z pádu kamení. Nikdo nechce zkoušet štěstí, takže inkriminované úseky procházíme co nejrychleji. Dole na ledovci pak pospícháme ke stanům , protože je již pozdě odpoledne.

Vzhledem k únavě z celého týdne a pocitu, že už jsme si svého štěstí vybrali dost, přehodnocujeme plán zdolat ještě hřeben Rochefort. Tři kopce za týden stačí, navíc není na hřebenu dostatek sněhu a opět je zde nebezpečí kamenných lavin. Takže někdy příště.

Ve spěchu balíme stany a stiháme poslední kabinu dolů do Courmayeru.

V Courmayeru se náš tým dělí. Já s Hankou jedeme ještě na jeden den obhlédnout lezecké oblasti ve Švýcarsku a německou Frankenjuru, Martin s Gebem a Davidem se jedou zotavit do kempu a domů.

Takže se loučíme. S pocitem super naplněného týdne odjíždíme se třemi vrcholy v kapse směr domov.

Dent du Geant 4013 m.n.m

Příjezd:
z Chamonix nebo od italské Aosty do Courmayeru,

Příchod na chatu Torino) :

z italské strany lanovkou z La Palud

na chatu Torino (zpáteční lístek 28 EUR, r.2003) nebo až na Pointe Helbronner (cca o 5 EUR dražší lístek). Ze stanice lanovky nahoru po mnoha schodech směr Torino nuovo. Hned za chatou začíná vyšlapaný chodník doleva po ledovci směr Aig. du Midi. (doprava jde stopa pod nástup na Dent du Geant).

Jdeme pod vrcholovou stanicí Pointe Helbronner (osobně si myslím, že stačí mít jízdenku pouze na chatu Torino neboť vrcholové stanice Pointe Helbronner dosáhnete během 10 min a ušetříte tak cca 150 Kč). 10 min za stanicí Pointe Helbronner jsou lana čtyřgondolové kabinky vedoucí přes ledovec ukotvena do skály. Zde je místo na cca 10 stanů. Místo je tak chráněno i před blesky. Vařit je nutno ze sněhu.

Táboří se i na ledovci za hřebínkem. Je zde mnohem krásnější panorama Mont Blancu a ledovce až k Aig. du Midi, ale stany nejsou chráněny před větrem a blesky.

Ceny na chatě Torino nezjištěny, ale údajně se jedná o jednu z nejdražších chat.

Výstup na vrchol JZ stěnou, tzv. normálkou:obtížnost AD , lezení obt. III
, při použití fixních lan, při čistém lezení několik míst obt. V, je-li skála mokrá nebo namrzlá obtížnost stoupá.

Budíček v cca 3.00 hod.

Od stanů se traverzem přes ledovec napojíme na stopu vedoucí od chaty Torinou a stoupáme mírným ledovcem s několika trhlinami pod nástupový skalnatý kotel. Na konci ledovce doleva ke skalnatému okraji. První rozbitou věž obcházíme zleva, potom pravou částí kuloáru (lámavé , pozor na kameny) a dostaneme se na hřeben sestupující od paty věže. Další výraznou věž obcházíme zprava a dojdeme pod stěnu na tzv. breakfast place. (2-3 hod od chaty Torino)

Zde zanecháme zbytečné věci a převlékneme se do lezeckého. Kdo chce stěnu lézt čistě doporučuji lezečky , při použití fixních konopných lan ke šplhání stačí pohorky.

Nástup je na severním konci plošiny za odštípnutou plotnou. Po jejím oblezu (velká skoba za rohem) traverz doleva do stěny (přímo nahoru po starých smyčkách jde varianta č.2 obt. V). Druhá délka je mělký komín přímo nahoru , štand je na jeho konci vlevo. Třetí délka jsou známé Burgenerovy plotny, směr udávají fixní konopná lana. Kolem fixů je dostatek skob pro normální jištění. Čtvrtá délka traverzuje plotnami doprava a potom vytlačující spárou nahoru. Pro prvolezce špatná možnost jištění , nejsou zde skoby. Takže jedině použít fixní lana. Pátá délka , stále ve směru fixu po hřebeni. Šestá délka vede po hřebeni na předvrchol. Sedmá z předvrcholu na hlavní vrchol s Madonnou. (lezecká část trvá 1-2 hod dle množství lidí před vámi)

Sestup:
stejnou trasou jako výstup nebo mnohem lépe jižní stěnou, kde jsou osazeny slaňovací štandy. Začátek slanění jižní stěnou je v sedélku mezi předvrcholem a vrcholem Je nutné bezpečně zvládat slaňovací techniku, včetně samojistícího prusíku. Štandy jsou vzdušné.

Vybavení:

2 poloviční lana min.50m (na slanění J stěnou) , cepín, mačky, helma ! , 8-10 expresek, 2-3 dlouhé smyčky, 2-3 friendy, slaňovací pomůcky.